Literatura malých forem
Krobot je i jako spisovatel fascinován svéráznými postavami, mezi kterými nechybí ani téměř bájný cestovatel Eskymo Welzl. Ať už nám však zprostředkovává své osobní zážitky, vzpomínky či korespondenci, anebo se pouští do větších hlubin literární fikce, za vším čteme jeho osobní výpověď.
Známý divadelní a filmový režisér a herec Miroslav Krobot ve svých téměř sedmdesáti letech knihou Nečíst literárně debutuje. A prezentuje se tak, jak ho známe: s nezpochybnitelným charismatem, povrchovou drsností, ale i tušenou vnitřní citlivostí a jemností. Rozhodně nepodléhá módám; i ve svém psaní projevuje zájem o všelijaké samorosty a svérázy, dobrodruhy a nadšence.
Na obálce se kniha deklaruje jako „sbírka tichých, humorných i poťouchlých textů“ – spíš jde však o cyklus, byť na pohled žánrově a tematicky značně rozkročený. Jednotlivé kusy jsou koneckonců označeny jako „kapitoly“, v nichž navíc bez větší námahy můžeme objevovat dostředivé prvky a mnohé vracející se motivy.
Tak například – s několika výjimkami – cítíme silnou autobiografičnost textů. Krobot, který ve své režijní i herecké praxi staví na osobnostních a osobních výpovědích, se obdobně situuje i jako literární autor (chcete-li vypravěč). Ať už se o něm mluví v er-formě jako o „chlapečkovi“, nebo je jednou z vedlejších postav ve scénáři akčního filmu (kapitola Bouře ve Strakově akademii), ať čteme jeho dobové zápisky z divadelní spolupráce s režisérem Grossmanem, či korespondenci s Meryl Streep a Ivanem Vyskočilem (kapitoly Poučení a Herci), anebo třeba beletrizované vzpomínky na maminku v polyperspektivní kapitole Mariin životopis, za vším prosvítá Krobotova autentičnost a takříkajíc osobní ručení. Řečeno divadelně: Krobot i v literatuře, ať už v jakýchkoli rolích, vždy hraje především sám sebe.
To ovšem neznamená nějakou sebestřednost či pozérství. Těžiště je přesunuto jinam: zejména na vztahy, na (inspirující) lidi kolem. Nejednou se povídkově načrtne jistá fáze partnerského vztahu, exponovaná v dobře vystavěném a zpočátku zpravidla „realistickém“ prostředí nějakého večírku, popřípadě hospodského či kavárenského posezení; více či méně nadreálná, snová rovina však na sebe nenechá dlouho čekat. Může to být setkání s okouzlující neznámou dívkou a marné pátrání po ní (kapitola Nahoře…), magický noční let na borovici nad městem (Kvapilík) či třeba spisovatelský střelecký souboj se stárnoucím Kerouacem před Café Montmartre (Titicaca); vyloženě psychedelická je pak epizoda nazvaná Brian, s hravou lehkostí rozpracovávající různé interakce členů kapely Rolling Stones s antropomorfizovanými zvířátky. Dramatickou prací vycepované nadindividuální vidění se v ještě extrémnější podobě ukazuje v již zmíněném Mariině životopisu, kde mezi různými rodinnými příslušníky zesnulé protagonistky dostává slovo například kočka, hřib pravák či Škoda 105 L. Se stejným citem pro detail, jakož i pro situační konflikt, je také reprodukováno historické setkání delegace občanského fóra s posledním komunistickým premiérem Adamcem.
Výsadní místo ovšem dostává postava Eskyma Welzla, která Krobota, rovněž rodáka ze šumperského kraje, fascinuje už od dětství. Krobot léta Welzla načítá a studuje, ví o něm jako málokdo; několikrát se pokusil ztvárnit výsek jeho života na jevišti a dlouhodobě uvažuje o filmu, jímž by ho poctil. Vedle letitého potýkání se s welzlovským tématem přináší první kapitola ve své druhé části tzv. scénář bez příběhu: vtipné a působivé obrazy – kdoví do jaké míry vyfabulované – ze života tohoto bezmála bájného cestovatele a dobrodruha. Je zde vylíčen jako prototyp řady pozdějších protagonistů knihy – jako nezaměnitelný, poněkud umanutý hrdina, jenž se nebojí přírodní ani jiné nepohody a bezpochyby má rád život. Dokonce i po smrti ve sněhové bouři se „při bližším pohledu zdá, že se usmívá“…
Krobotova prvotina s povedenými ilustracemi a promyšlenou grafickou úpravou Julie Čermákové je jistě víc než jen osvěžením současné české literatury.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.